www.milanbaros.cz

Srkáme v luxusním lyonském hotelu kávu, a dražší už pít nebudeme nikdy. Milan Baroš tu bydlí a zdá se, že taky prožívá vášnivé noci - na kůži má škrábance a skvrnky. "Ale ne," směje se, "takhle jsme se domlátili při konfliktu s Mbiou." Tak dlouho se kočkovali, až Baroš zahrál pro černého Kamerunce pantomimu na téma "něco tu smrdí", za což si vysloužil nálepku RASISTA.

---

Děláte někdy v zápalu hry hlouposti, za které se pak stydíte?
Stává se, protože nervy pracujou, a vám třeba až za pět vteřin dojde, že jste se nezachoval správně. Například uznávám, že gesto na Mbiu správné nebylo. Ale odmítám, v co se to - zvlášť v Česku - zvrhlo. I ve Francii se novináři ptali, proč jsou česká média tak agresivní; že by spíš mohla stát za mnou.

Tak mi to vysvětlete - už jste někdy viděl podobnou etudu se zacpaným nosem, jakou jste předvedl vy? V Anglii se stalo totéž, ale udělal to bílý hráč na bílého, takže nebyl problém. Až když jsem to já naznačil na černého, začalo pozdvižení. Kór ve Francii, kde žije spousta lidí s africkými kořeny.

Nikdy dřív jste to gesto neudělal? Ne. Ale když se podíváte na video, tak pár vteřin před osudnou reakcí ke mně Mbia přišel a z pěti centimetrů mi něco řekl do obličeje: Nepadej, nebreč, tyhle řeči. Z toho snad pochopíte, že gesto nemířilo na barvu kůže - kdybych si zacpal nos z ničeho nic, prosím, ale já jen reagoval na jeho slova. Naznačil jsem mu, ať neříká... píp. Že s jeho slovy nesouhlasím.

Kdy vám došlo, že jste přestřelil?
To gesto jsem nebral jako rasistické a nenapadlo mě, jaké může mít následky. Ani po zápase jsem necítil vinu, protože o tom v kabině nepadlo slovo, ale najednou někdo přišel, že by to mohl být rasismus. A tak začal proces, který vyvrcholil skandálem. Najednou mi došlo, že jsem udělal hloupost, ale věřte mi - takových věcí se ve fotbale stává moc.

Byl to z vaší strany zkrat? Ne, to gesto bylo cílené. Chtěl jsem dát najevo, že jeho slova smrdí, ale vůbec jsem nemyslel na Mbiovu barvu kůže nebo na jeho zápach.

Na tohle jsem se chtěl zeptat - nevadí vám náhodou upocení protihráči, kteří nepoužívají deodorant?Ani já na hřišti nepoužívám deodorant, nedělejte ze mě metrosexuála.

Prý chodíte pravidelně na manikúru! Na pedikúru! Z kopaček máte ztvrdlou kůži, takže vám ji musí odřezávat, aby se nedělaly puchýře a oděrky kolem nehtů. Ale jinak dbám na hygienu normálně - vyčistím si zuby, navoním se a tím to hasne. A při zápasech se ani nevoním. Na hřišti všech dvaadvacet hráčů páchne; jsme uřícení, od bahna a já určitě nejsem ten, kdo by přišel do kabiny a tam na sebe vylil parfém.

Vadili vám někdy černoši, Židi, lesbičky nebo tak někdo? Vždyť já jsem doma ve Viganticích za černocha, odmalička mi tam tak říkali! A stovky protihráčů na mě v životě houkaly „Cikáne jeden, běž někam...“ Mohl bych říct, že jsem byl nesčetněkrát počastován rasistickým útokem, ale neberu to tak.

Jak jste reagoval, když vám nadávali do Cikánů? Poprvé se mi to stalo v sedmi letech. Táta je taky tmavší, takže mu říkali stejně, ale on už v tom uměl chodit - já ne. Byli jsme caparti, hráli si fotbal a někdo zařval „Cikáne, kopni do toho balonu!“ Tak jsem se rozplakal a utíkal domů. Přišel táta a vysvětlil mi, že si mám zvyknout - že to není myšleno jako urážka a on že s tím žije taky. Prý jednou budu rád, že jsem tmavý. A to měl pravdu, jsem rád.

Proč?
Nemám problémy s opalováním. Nemusím na solárko. Když jsem v létě přijel z Dubaje, tak jsem vypadal jako ten Mbia.

Poslouchal jste rasistické písně skupiny Orlík, kterou vedl Daniel Landa? Jo, ale bylo mi jedenáct. Orlík asi pobuřoval hodně lidí, kteří si ho spojovali s rasismem, ale mně šlo jen o hudbu. Byla dobrá, rytmická a já si dodnes myslím, že je Landa v Česku jedním z nejlepších muzikantů. Jako kluk jsem si neuvědomoval rasistický podtext - tak malý o těch problémech ani nevíte.

Nikdy jste se nekamarádil s rasistickými skinheady? Já od nich dostal jednou v Ostravě přes držku. Šel jsem k večeru z tréninku a tři mě seřezali, to bylo ještě na internátu. Řekli „Co, ty cigošu?“, dali mi dvě rány, vzali peněženku a šli dál. V Ostravě jsem si taky prožil své...

Co si myslíte vy, kluk z valašské vesnice, o homosexuálech? Na intru jsme měli transvestitu, a když jsme si vytyčili hranice, tak se z něj stal jeden z nejlepších kamarádů. Kdybych nedal jasně najevo, že jsem na ženy a nechci s ním nic mít, tak by otravoval, ale jakmile jsem řekl „pocad’ můžeš, ale dál už ne“, tak to respektoval. A byla s ním sranda. Když vyjížděl po ostatních chlapech, to jsme se vážně bavili, a občas jsme mu je i dohazovali: „Hele, ten je pěkný, zkus to...“

Až se zdá, že jste byl odmala hipísák... A přitom musíte být pruďas - vaši rodiče vzpomínají, že už když jste hrával jako kluk hokej, měl jste rád šarvátky.
Nemyslím, že bych byl cholerik, ale se šarvátkami to je pravda. Byly to strkanice dětských pěstí před brankou, protože jsme vždycky viděli u dospělých chlapů, jak svého gólmana brání, a tak jsme to dělali taky. Ano - když se něco semlelo, tak jsem se tam namotal.

Patří k vrcholovému fotbalu naschvály a provokace? Patří, a stává se to v každém zápase. Většinou se najde dvojice, která si už od začátku nesedne. První souboj mají v první minutě a pak už po sobě jdou nadávkami, štípanci, kopanci, semtam přišlápnutím...

Štípete obránce často? Ve Francii jsem zažil handrkování a nadávky poprvé až s Mbiou, a hned z toho byl skandál. My si od začátku říkali, že se zkopeme, ale rozhodně jsem nepoužil nic rasistického.

K tomu se dostaneme, ale počkejte: řekne třeba někdy obránce, že vám dnes na hřišti zlomí nohu?
Přesně to se stalo. Bylo mi osmnáct a přišel s tím za mnou zkušený obránce, který věděl, že když bude strašit, tak se ho mladý kluk lekne a nebude chodit do soubojů. Uspěl - dával jsem si pozor, protože zrovna o něm se vědělo, že se s tím nemazlí. Ale dnes už bych se nelekl.

Napadlo vás někdy, že byste si třeba postěžoval rozhodčímu? Blbost. Že bych měl jako říct „pane rozhodčí, on mi chce zlomit nohu“? To má zůstat na hřišti jen mezi hráči.

S práskačem nemluvíme

Co jste říkal na slavnou hlavičku, kterou napálil Francouz Zidane při finále světového mistrovství Italovi Materazzimu?
Těžko hodnotit, ale nakonec vyšlo najevo, že Materazzi urážel Zidanovu rodinu a předky. Když je hráč unavený a někdo mu nadává, tak v hlavě blikne a vy se rozhodnete pro pomstu, kterou v ten okamžik vidíte jako nejlepší řešení. Až potom, když dostáváte červenou kartu, si řeknete: Co jsem to udělal? Takže já se do Zidana vžít dokážu, protože když ve sté minutě slyšel ostré urážky, tak se jeho reakce dá pochopit.

Divil byste se, kdyby vám dal i Mbia za vaše gesto hlavičku? Mohlo se to stát, jenže Mbia sám přiznal, že nic rasistického necítil.

Jasně, ale urazil jste ho. To bychom si museli dát za ten zápas deset hlaviček! Nadávali jsme si, vyčítali si všechno možné...

Tak povídejte - jak váš spor vlastně začal? Pošlapali jsme se a hned začaly souboje, ze kterých jsme oba chtěli vyjít vítězně. Když jsem ho kopl, tak Mbia vstal a ukazoval, že ho to nebolí, a když kopl on mě, tak já ukazoval, že mě to taky nebolí, i když bolelo... Taková psychologická válka.

Zaměstnávají velké kluby psychology, kteří by pomáhali hráčům v sebeovládání? V Liverpoolu s námi psycholog pracoval, byla to povinná skupinová sezení. Pak sice nabídl, že se můžeme sejít i jednotlivě, ale tam už mu nikdo nepřišel.

Jak ta skupinová sezení vypadala? Měli jsme z toho srandu. Jednou jsme se třeba postavili do řady a masírovali si záda, jako že si dodáváme energii. Na rozdíl od psychologa to nikdo z kluků nebral vážně...

Poznal jste hráče, který se opravdu choval jako cvok? Jsou takoví, co jsou do fotbalu úplně zažraní a klidně pokopou půlku protihráčů... Slyšel jsem to třeba o brankáři Lehmannovi - na hřišti provokuje, při rozích do vás žďuchá a klidně někoho chytí pod krkem, ale v civilu je to obyčejný kluk, o kterém nevíte.

A zažil jste fotbalistu, kterého zbytek mužstva nepřijal? Jednou. Byl to vlezlý kluk, kterému se nedalo věřit. Podle všeho donášel nahoru, a tak byl stranou - kluci s ním sice naoko mluvili, ale o důležitých věcech ne, protože by to bylo nebezpečné. Kdyby třeba někdo v kabině řekl, že nesouhlasí s rozhodnutím trenéra, tak by se to od něj trenér dozvěděl.

Když už o tom byla řeč - hrají vrcholový fotbal i homosexuálové? S tím jsem se nesetkal. Možná hrají a snaží se to tajit, protože jinak by riskovali urážky a třeba by se jim i těžko přestupovalo. Trenéři by si mohli myslet, že jim budou obtěžovat mužstvo a vyjíždět po hráčích. Že to nebude dělat dobrotu.

Pozor, jsi pod dohledem

 Když jste kdysi přestoupil z Ostravy do Anglie a začal hrát s černošskými spoluhráči, byla mezi vámi zpočátku bariéra?
Naopak. Moji nejlepší kamarádi z Liverpoolu, to byl třeba Emile Heskey nebo Senegalec Salif Diao... V Senegalu dnes žije jediné dítě, které se jmenuje Milan - on totiž Diao pojmenoval syna po mně.

Ovlivňovali černoši váš přístup k životu? Třeba ta jejich muzika - oni od rána rapujou a tančí v kabině. Dělají při tom blbosti, je s nimi sranda a dokážou navodit atmosféru takové pohody, kdy si člověk nic nebere. Nebo teď jsem si vzpomněl, jak mi vyhovuje jejich jídelníček - když jsem navštěvoval Salifa, tak jeho manželka dělala různé plněné africké chleby nebo nakládaná masa... Ani nevím, jak se to jmenuje, ale chutnalo mi.

Jak na gesto vůči Mbiovi zareagovali vaši tmaví spoluhráči? Půlka mančaftu je černá, a tak jsem před ně na druhý den předstoupil a řekl, že s tím obviněním absolutně nesouhlasím. Kluci se začali smát - vždyť oni vědí, že se s nimi denně objímám, že vtipkujeme... Kdybych byl rasista, tak se přece vůbec nebavíme.

Zasmáli se i vaši rodiče, nebo jste dostal vynadáno? Řekli, že to šťastné nebylo, i když je jim všechno jasné. Třeba tátovi když jsem představoval své černé spoluhráče, tak vždycky s tím, že to jsou hlavně kamarádi. Ale stejně mi rodiče zopakovali, ať dám pozor, že jsem pod dohledem. Hraju v nejlepším francouzském klubu a tady se všechno řeší trojnásobně než předtím v průměrné Aston Ville.

Už se vám to gesto vrací v běžném životě? Z legrace mi ho pár lidí ukázalo, tady v Lyonu třeba jeden černoch. Jdu proti němu, tak se chytí za nos, ale vzápětí mi podá ruku a směje se. Zatím mi to na ulici nikdo nevyčetl.

Podraz na Brücknera

Obtěžuje vás, že se neustále musíte kontrolovat, aby nebyl skandál v médiích? Dám příklad z léta, abyste chápal, co mě štve: opil jsem se, což byla velká chyba, i když se to stalo v mém volnu a ublížil jsem jen sám sobě. Napsalo se o tom - na to měli novináři právo. Jenomže oni to pak vytahovali při každé příležitosti, zas a pořád. Rozhodli se ze mě udělat průseráře, a to je potom těžké. Vždyť já měl v kariéře tenhle jediný průšvih! Opravdu mě mrzel, už kvůli malým klukům, kteří mě třeba obdivují jako fotbalistu, ale už jsem si tu mističku dožral do dna, a novináři mi ji pořád chtějí doplňovat.

Brzy vám začíná další letní dovolená - zajdete si klidně na pět piv, nebo se už bojíte? Když jsem v Česku a mám volno, tak zajdu, protože je rozdíl, jestli si dám k večeři pět piv, nebo jestli řádím někde v baru namol opilý. Opilost už si musím nechat ujít, protože mě loňské léto vytrestalo.

Jak by se západní média postavila k případům, jako je mejdan reprezentantů nebo opilost slavného útočníka při dovolené? Třeba útočníkovi Mutuovi se stalo, že vzal v Anglii kokain, a Holanďan Van Persie byl obviněný ze znásilnění. Napíše se o tom, správně. Ale když se to téma vypíše, tak ať to skončí. Proč se v tom začas vrtat znovu? U nás to je jinak - obávám se, že když na mě za rok nebude nikdo nic mít, tak se zase začne omílat, že jsem rasista.

Přehnali podle vás novináři i kritiku reprezentačního večírku, který jste si po prohře s Německem protáhli do rána? Ta kritika byla zasloužená - stalo se. Problém byl, že jsme nedodrželi životosprávu a přetáhli večerku, na čemž si noviny pak smlsly, a já připouštím, že jsme mohli pobouřit fanoušky. Ale zase vyšla spousta nepravd, třeba o těch prostitutkách.

Tak jak to bylo? Nechci se k tomu vyjadřovat, to by bylo nefér vůči mančaft u. Ale když už jsme měli spát na hotelu s prostitutkami, tak kdo z nás odcházel s některou z nich na pokoj? Proč někdo nevyfotil, jak spolu nějaká dvojice odchází spát?

Tak byly tam holky, nebo nebyly? Tohle je už zbytečné vysvětlovat. A ani to nechci pitvat.

Chce se vám vůbec ještě za reprezentaci hrát? Už jsem si kolikrát říkal, že bych s ní mohl skončit, že to nemám zapotřebí. Dočetl jsem se třeba, že tam hrajeme kvůli penězům, a přitom nikdo z kluků nebere nároďák jako zdroj příjmů - vždyť to je zanedbatelné proti tomu, co bereme v klubech! Ale nakonec si říkám, že přece nebudu končit kvůli pisálkům, když hraju pro fanoušky, kteří chtějí vidět český fotbal na velkém turnaji. Já tam chci ty chvíle prožívat s nimi.

Jenže se zdá, že je národní tým v krizi. Když jste hráli naposledy s Kyprem, tribuny pískaly. Není možné podat skvělý výkon, když do vás denně někdo šije. Někteří kluci měli kvůli té noci v hotelu problémy doma, mysleli na to, co bude s rodinou, a na zápas jsme se všichni soustředili, až když spustila hymna. Řeknu to na rovinu: podělalo se to tím, že jsme protáhli večerku, což zveřejnily noviny, a už od té chvíle bylo jasné, že se zápas nevydaří. Ale vyhrálo se, to je hlavní.

Tušíte, jak se v těch dnech cítil trenér Brückner? Byl nešťastný, přepadlý... Je to super chlap, se kterým vždycky byla sranda, a zároveň fotbalová kapacita - nedovedu si představit, že by ho teď mohl někdo nahradit. My byli smutní z toho, jak jsme ho zklamali, protože to si nezasloužil. A hlavně si nezasloužil kritiku, která se pak na něj snesla, protože on jenom důvěřoval týmu, který ho podrazil.

Možná udělal právě tu chybu, že vám věřil. Jenže v tom hotelu přece nikdo nebyl ožralý, rekord byly tři malé plzně - to snad není taková hrůza! Sice jsme přetáhli večerku, ale nikdo se neválel po zemi, nikdo nešel do města, nikdo nebyl mimo. Byl to průser, ano, ale proč kritika na Brückiho, proč? Byl to náš podraz!

Prasata jednou doženu

Pořád samé starosti a málem bychom zapomněli na ženy - jak se seznamujete, když neumíte francouzsky a v Lyonu pendlujete mezi stadionem a hotelem? Pravda, nemám to tak jednoduché, jako kdybych žil v Česku. Tam si můžu vzít na holku číslo, udržovat kontakt, a pokud jsme si sympatičtí, tak zajdeme na večeři a potom z toho buď něco je, nebo zůstane jen u kamarádství.

Vy si takhle berete od ženských čísla?
Kdysi na škole jsem ještě býval stydlivý, ale později už mi nevadilo někoho oslovit. Kdybych zajímavou holku neoslovil, tak bych si to třeba vyčítal.

Nicméně zatím v Lyonu žijete bez ženy? Kamarádku tu ještě žádnou nemám. Jediným novým přítelem, se kterým si dobře pokecám, je jeden sympatický chlapík z hotelové recepce. Jinak žiju docela asketicky.

Není vám smutno? Bylo by lepší, kdybych se měl po fotbale za kým vracet, ale já jsem od čtrnácti let sám, bez rodičů, takže se samotou problém nemám. Vystačím si.

Co třeba hodláte dělat, až teď vypnu diktafon? Pojedu něco dodělávat do bytu, kam se brzy přestěhuju, pak se podívám na hokej, na zprávy, vrátím se do hotelu, vyspím se a zítra na trénink.

Jste se svým životem spokojený? Je jiný než životy většiny ostatních, ale já jsem za něj vděčný. Výborně se uživím svým koníčkem, a to byl můj sen. Možná mi utíkají nějaké diskotéky v Praze nebo opečená prasata v lese, ale tohle všechno můžu dohnat, až mi bude čtyřiatřicet.

To už zase budete žít v rodných Viganticích? Nevím. Ještě nedávno jsem si nedokázal představit, že bych jednou mohl zůstat v cizině, ale nejsem si už jistý. Češi totiž často závidí a urážejí; že prý jen kopeme do míče za velké peníze, ale jinak jsme nepoužitelní... Je smutné, když tohle řekne člověk, který dokázal jen to, že vypije sedm piv, přijde domů, zmlátí manželku a ráno jde zase do práce. Musím doufat, že to u nás za těch osm let bude zase o něco lepší.

---

Exkluzivní rozhovor Magazínu DNES s fotbalovým reprezentantem přinesl server iDnes  Autorem rozhovoru je Tomáš Poláček